1. Předmluva

Špatné zacházení je vytrvalým strašákem. Pobyt v klecovém lůžku je ponižující zkušeností a mnohými je jejich užívání považováno za špatné zacházení. Nicméně, tento fenomén stále přetrvává v českých psychiatrických zařízeních a jinde. Častým argumentem obhájců klecových lůžek je, že alternativy jsou horší. Stejnou rétoriku používají lidé k obraně jiných forem omezovacích prostředků všude po světě. Tento argument však nestačí. Špatné zacházení není přípustné z právního, medicínského ani morálního hlediska. Přesněji řečeno, použití jakéhokoli mechanického omezení až po dobu několika dní, nemůže být z pohledu medicíny odůvodněné, a tudíž se rovná špatnému zacházení.

 

Ale ani špatné argumenty nemohou vysvětlit přetrvávání donucení v psychiatrii v České Republice i zahraničí. Zatímco techniky se různí, společný prvek je v jejich neodbytnosti, což je velmi těžko pochopitelné, když jej provádí veskrz personál, který se jinak snaží lidem pomoct. Kulturní tradice v terapii může být tak zažitá, že se zdá, jako by byla zabudována do základních kamenů léčeben. V takovém prostředí všichni očekávají omezovací praktiky, včetně jejich oběti. Tyto tradice se nemění i přes novelizace zákonů, změny ve financování, vzdělávání, přes akademický výzkum, či zvyšovaní povědomí. Často bývá jediným řešením úplný zákaz, tedy stržení oněch základů. Toto byl případ různých forem omezovacích prostředků v psychiatrii a sociální péči v několika zemích.

 

Klecová lůžka jsou ponižující. Proč je tomu tak? Je to kvůli nějakým mezinárodním úmluvám, nebo protože si to myslí členové monitorovacích orgánů? Není to ani jeden z těchto důvodů. Klecová lůžka jsou ponižující, protože nám o tom lidé, kteří v nich strávili nějaký čas, vypráví. Mezinárodní úmluvy, které zakazují jejich používání, vycházejí z tohoto faktu. “Je to jako být ptákem v kleci,” řekl mi jednou člověk, který v jednom takovém lůžku byl, což velmi jasně v kostce vysvětluje definici ponižujícího zacházení.

 

Zákaz ponižujícího zacházení a trestu je pravidlem bez výjimky, stejně jako širší zákaz mučení a všech forem špatného zacházení.

 

Jedno důležité zjištění v této zprávě je, že v některých zařízeních vedlo odstranění klecových lůžek ke zvýšenému použití jiných ponižujících “alternativ” jako jsou izolace, chemická restrikce, či znehybnění pomocí kurtů. Některá zařízení zrušila klecová lůžka jen proto, aby tyto mohly být nahrazeny samotkami.

 

Naštěstí, některé z těchto místností nebyly nikdy použité. I navzdory přetrvávající podpoře donucení, mluvili někteří zaměstnanci o využívání nových, nenátlakových metod, které mají pomoci v kritických situacích. Co se ještě musíme naučit, je, že izolace, vázání do kurtů nebo medikace nejsou skutečné alternativy ke klecovým lůžkám. Ukazuje se, že vysoce omezovací praktiky jsou zcela zbytečné a lze fungovat i bez nich. Tento argument, společně s mnohem důležitějšími lidskoprávními argumenty zmiňovanými výše, zásadně podkopávají názory těch, kteří se zastávají používání restrikcí. Stejnou zkušenost mají v jiných zemích, které úspěšně zvládly snížit svoje vlastní preferované formy omezovacích prostředků v psychiatrii, což se často setkalo s překvapením i zanícených podporovatelů těchto opatření.

 

Boj proti vytrvalému strašákovi - špatnému zacházení v psychiatrii vyžaduje úsilí všech zúčastněných stran. Klecová lůžka se stále používají: toto je v moderní době neakceptovatelné. Nahrazovat je jinými omezovacími praktikami je stejně neakceptovatelné, tak i nepotřebné. Naši budoucí vizí musí být vymýcení špatného zacházení z psychiatrie a sociální péče. Jakékoli donucovací praktiky a omezovací prostředky, pokud je povoluje zákonná úprava, se nevyhnutelně budou používat a toto využívání bude nevyhnutelně nadměrné. Proto je jediná cesta, a to úplný zákaz specifických forem používání omezovacích prostředků a jasný krok péči založené na informovaném souhlasu a přístupu zaměřeného na člověka. Jedinými „alternativami”, které jsou vyžadovány mezinárodními lidskoprávními závazky jsou podporované bydlení a služby poskytované v komunitě.

 

MDAC dlouhodobě volá po těchto změnách, jak v České Republice, tak jinde. Bude i nadále pokračovat ve snaze o uznání autonomie a důstojnosti všech lidí s duševní poruchou, a bude vyžadovat, aby se vlády ke svým závazkům stavěli odpovědně.

Praktický psychiatr, Island

Současný člen a 1. Viceprezident Evropské výbor pro prevenci mučení a nelidského nebo ponižujícího chování a trestu, 2000-2011

Vedoucí mise, monitorovací tým MDAC v České republice, 2013