Úvod
Česká republika v posledních dekádách, zejména od rozpadu Československa, prodělala významné změny. Navzdory rychlému ekonomickému vývoji, členství v Evropské unii a harmonizaci s evropskými právními normami zůstává velký počet osob s duševním postižením[1] nadále segregován v ústavech. I přes pozitivní změny, například přijetí nového Občanského zákoníku, který významně reformuje právní úpravu opatrovnictví, je pokrok v této oblasti pomalý a vláda nevěnuje dostatečnou pozornost otázce práv osob s postížením, zejména osob s duševním postižením na život v komunitě.
V roce 2009 Česká republika ratifikovala Úmluvu OSN o právech osob se zdravotním postižením (UN CRPD), čímž signalizovala novou éru pro téměř půl milionu českých občanů se zdravotním postižením. Česká vláda tímto dobrovolně přijala právní povinnost zajistit podporu všem lidem s postižením proto, aby mohli nezávisle v komunitě žít. Samotný proces zavírání ústavů je ale zdlouhavý, a to navzdory jasným důkazům o jejich nevhodnosti.[2] Český Veřejný ochránce práv (ombudsman) například poukázal na to, že i některé osoby s mentálním postižením, které předtím žily v zařízení sociálních služeb, byly následně umístěné v psychiatrických zařízeních mezi pacianty s nařízenou ochrannou léčbou,[3] jakoby na výsměch oficiálním plánům na ‘deinstitucionalizaci’.
Vláda nepochybně podnikla několik nadějných kroků směrem k posilnění práv lidí s duševním postižením. Národní plán vytváření rovných příležitostí pro osoby se zdravotním postižením 2010 – 2014 vyzývá k implementaci článku 12 CRPD, který se týká práva osob s postižením na svéprávnost.[4] Nový občanský zákoník rovněž posilnil právo osob s postižením na volbu místa pobytu v komunitě. Každopádně vláda mohla a také měla zajít ještě o kus dál. Například namísto úplného zrušení systému opatrovnictví si zákonodárce vybral systém omezování svéprávnosti, který zároveň upírá osobám s duševním postižením mimo jiné jejich rodičovská práva,[5] manželská práva[6] a aktivní i pasivní volební právo.[7]
Česká vláda se již před ratifikací CRPD zavázala provést deinstitucionalizaci a transformaci pobytových sociálních služeb přijetím transformační strategie. Navzdory progresivním ideálům tohoto plánu[8] jen velmi málo lidem s duševním positžením i byla dána možnost žít nezávisle v komunitě. Pouze residenti 40 zařízení měli z tohoto projektu prospěch, přičemž osoby umístěné v psychiatrických zařízeních nebyly do projektu zařazené vůbec.
V oblasti rozvoje komunitních služeb existuje v České republice mnoho dobrých praxí, ovšem tyto fungují většinou na lokální úrovni a nejsou dostupné v jiných částech země, především mimo města. Zdroje přitom nejsou hlavní bariérou pro rozšiřování těchto služeb. Vláda raději utrácí mnohem více prostředků na zachování stávajících institucí namísto toho, aby podnikla kroky k jejich přeměně na zařízení komunitního typu. Tato praxe je vědomou volbou politiků, je ale v rozporu s článkem 19 CRPD. Jedním z jasných kroků, jenž by vláda mohla učinit, by bylo vyčlenění všech relevantních budoucích prostředků z fondů EU pouze pro rozvoj služeb založených na komunitním principu.
Praktickým změnám nebrání pouze rozhodování o investicích, ale reflektují i nedostatek politické vůle uceleně se zaobírat procesem transformace. Navzdory podpoře práva na komunitní život ze strany části veřejnosti[9] představují stereotypy a mylné představy o lidech s duševním postižením vžité ve všeobecném povědomí[10] vážnou překážku pro sociální inkluzi. Mají-li mít lidé s duševním postižením skutečný prospěch z práva na život v komunitě, je zásadní, aby se pro ně vytvořilo otevřené a vstřícné prostředí.
Záměrem této zprávy je poukázat na rozpor mezi tím, co by vláda měla dělat, a realitou života osob s duševním postiženímv České republice. Registujeme poněkud slibný vývoj, především v souvislosti s rozvojem individualizovaných služeb a některých velmi inovativní praktik. Nyní nastal ale čas přijmout i politický závazek praktického charaktreu s cílem zajistit začlenění všech osob s duševním postižením do společnosti. Věříme, že předkládaná analýza poslouží jako užitečný základ monitorovacího procesu proto, aby česká vláda dostála svým závazkům vůči svým osobám s duševním postižením.
Poděkování
MDAC na tomhle místě vyjadřuje poděkování všem, kteří poskytli informace, asistenci a vedení při přípravě této zprávy, především níže uvedeným:
Zuzana Durajová, vedoucí pro lidská práva, Liga lidských práv; MDAC právní monitor
Milena Johnová, ředitelka, QUIP
Maroš Matiaško, advokát, spolupracuje s MDAC
Filip Rameš, programový vedoucí pro lidská práva a diskriminaci, Open Society Foundations, Praha
Daniel Rychlik, vedoucí odboru sociálních věcí, Moravskoslezský kraj
Stanislava Správková, vedoucí odboru sociálních věcí, Karlovarský kraj
Václav Štrunc, projektový koordinátor, Instand
Barbara Méhes, právnička MDAC, vedoucí výzkumu a návrhu zprávy. Obsahovou stránku editoval a vedl Steven Allen, advokační a komunikační ředitel, a Oliver Lewis, výkonný ředitel MDAC.
[1] Pojem ‘lidé s duševním postižením’ je v tomhle materiálu používán pro osoby s mentálním postižením a osoby s duševním onemocněním. Pro podrobnější vysvětlení viz rejstřík.
[2] Manfred Nowak, Mezitimní zpráva zvláštního zpravodaje pro mučení a jiné kruté, nelidské či ponižující zacházení nebo trestání, A/63/175, 28. července2008, odst. 38.
[3] Veřejný ochránce práv, Dodatek ke zprávě veřejného ochránce práv za 4. čtvrtletí r. 2009, Umisťování a pobyty osob s duševním postižením do zařízení sociálních služeb (Veřejný ochránce práv, 20. 11. 2010), 4, dostupná na: http://www.ochrance.cz/fileadmin/user_upload/zpravy_pro_poslaneckou_snemovnu/Reports/2009_Q4_Annex.pdf (poslední přístup: 23. 9. 2014).
[4] Jan Šiška, Fundamental Rights situation of persons with mental health problems and persons with intellectual disabilities: desk report Czech Republic,, Agentura pro lidská práva (FRA), (Praha: 31. 8. 2012), 57, dostupná na: http://www.humanconsultancy.com/_layouts/15/WopiFrame.aspx?sourcedoc={F1A2D3C5-A196-41DB-AF24-709F0DD72510}&file=CZ_FRA_MH%20-%20final.doc&action=default (poslední přístup: 23. 9. 2014).
[5] § 868 odst. 2 Občanského zákoníku č. 89/2012 Sb.
[6] § 673 Občanského zákoníku č. 89/2012 Sb.
[7] Viz novelizaci volebních zákonů provedenou zákonem č. 58/2014.
[8] Cílem projektu je podporovat lidská práva uživatelů sociálních služeb a poskytovat podmínky pro život a denní režimpro osoby s postižením na stejném základu s ostatními.
[9] Je třeba zmínit, že několik místních a komunálních politiků veřejně podporuje nezávislý život v komunitě pro osoby s postižením, včetně současné ministryně sociálních věcí, Michaely Marksové.
[10] Například při vytvoření nové služby ve měste Nový Bor pro 21 žen s mentálním postižením narazil poskytovatel na odpor veřejnosti. Petice místních obyvatel je dostupná na http://ceskolipsky.denik.cz/zpravy_region/postizene-zeny-maji-bydlet-jinde-vzkazuji-v-petici-novoborsti-20120809.html (poslední přístup: 23. 9. 2014).